|
Osudy
rodiny Gottesmannových v prvních letech Leova života můžeme odvozovat jen z nepřímých
indicií, podle dat a míst narození dalších dětí. Leův mladší bratr Mordko se roku 1889 narodil ještě v Lisjance,
rodina tedy zřejmě nejméně do konce 80. let žila tam. Někdy před rokem 1900 se patrně přestěhovali
do hlavního města Bukoviny, do Czernowitz, protože tam se 1. ledna 1900 narodila
Leova nejmladší sestra Hanna (Anna). Některé prameny, včetně bukovinských,
dokonce mylně uvádějí Czernowitz jako Birinského rodiště. Podle
zachovaných matrik se tam však prostě nenarodil.
Údaj o době jejich příchodu do Vídně existuje ve dvou verzích. Podle
dobového životopisu, uváděného českými prameny, se to stalo roku
1901. Podle údajů v přihláškách k pobytu bratra Mordka přesídlila
rodina z Czernowitz do Vídně až v červenci 1904. Je samozřejmě
možné, že Leo přijel do Vídně (např. na zkušenou nebo za prací)
již roku 1901 a rodina jej následovala později. Leo se zde přihlásil pod jménem Gottesmann a jako místo narození
uvedl Borszczów v Haliči (otcovu rodnou a domovskou obec). Podle
rovněž zachovaných matrik se však ani tam nenarodil, takže zřejmě
klamal úřady – nejspíše kvůli jednoduššímu povolení trvalého
pobytu ve Vídni. Pracoval jako knihkupecký příručí. Jeho stopa dočasně
zmizela na konci roku 1906, kdy ještě pod jménem po otci odjel z Vídně
„domů“ (můžeme se dohadovat, zda to znamenalo do Haliče či na Ukrajinu).
Ve Vídni se znovu prokazatelně objevil v roce 1908, již jako
Birinski. Rychle pronikl do tamních uměleckých kruhů, spřátelil se s významnými
herci Hugem Thimigem a Josefem Kainzem, kteří mu pomáhali v začátcích
jeho umělecké dráhy. Začal překládat a později se věnoval i vlastní
dramatické tvorbě. Pro Kainze v posledním období jeho života zřejmě
pracoval jako osobní tajemník a pečoval o něj i během jeho fatální
nemoci až do Kainzovy smrti v září 1910. Podle přihlášek k pobytu
Birinski v té době občas pobýval v Berlíně a v Mnichově,
kde patrně navazoval další umělecké kontakty.
Dne
12. prosince 1914 zásadně změnil svou identitu, když vídeňským úřadům
předložil novou přihlášku k pobytu - aniž by se kamkoliv stěhoval.
V ní posunul své datum narození z 18. července na 8. června 1884 a
jako místo narození uvedl Lisjanku v Kyjevské gubernii. Tím se
fakticky přihlásil k ruskému občanství, a také začal být evidován
jako cizinec. Této identitě zůstal věrný přinejmenším do odjezdu z Vídně;
na základě různých nepřímých indicií se lze domnívat, že tato
identita byla více méně pravá. Důvodem pro ukončení
hry na borszczowského rodáka byla patrně snaha vyhnout se povolání do
válčící armády – jakožto občanovi nepřátelského státu mu určitě
nehrozilo, a trvalý pobyt ve Vídni mu jistě zůstal zachován. Světovou
válku totiž prožil až na krátké výjimky ve Vídni.
V březnu 1920
proběhla vídeňským tiskem zpráva o Birinského sebevraždě a rozšířila
se rychle i do zahraničí. Později se zjistilo, že šlo o fámu, která
vznikla záměnou Birinského s jeho mladším jmenovcem (a snad také
příbuzným z Haliče) Leonem Gottesmannem. Objevila se nějaká
dementi, leč nebyla zřejmě dost důrazná, takže pro většinu
encyklopedií Birinského život tehdy skončil. Birinski však v dubnu
1921 definitivně opustil Vídeň a přesídlil do Berlína. Mimochodem z Vídně
odjížděl jako ukrajinský občan.
Z vídeňského období pocházejí tři Birinského hry. Tragédie
Der Moloch byla uvedena v lednu 1910 ve Vídni a ještě v témže
roce vydána tiskem, nejprve na pokračování v berlínském měsíčníku
Ost und West, posléze pak ve Vídni a v Berlíně dvakrát knižně.
Prokazatelně byla uvedena i v Německu a dále v chorvatském a slovinském překladu.
Do češtiny byla sice přeložena hned v roce 1910 Vincencem Červinkou,
ale z uvedení pražským Národním divadlem nakonec z trochu záhadných
důvodů sešlo. O hře Raskolnikoff podle Dostojevského Zločinu a
trestu se sice rovněž psalo již v roce 1910, ale vydána byla asi
až v roce 1912 v Mnichově, a to ve formě rozmnoženého
strojopisu. Inscenována byla v dubnu 1913 v Geře. Některé
prameny ji přesto označují jako Birinského prvotinu. Mimo autorovu domovinu byla
hra v té době
uvedena patrně pouze divadly v Německu, Chorvatsku a ve Slovinsku (1922),
poté upadla v zapomnění. Po znovuobjevení v roce 2002 byla přeložena
Kateřinou Bohadlovou i do češtiny a roku 2007 ji jako scénické čtení
uvedl pražský soubor Ty-já-tr. V roce 2009 následovala regulérní
inscenace v provedení téhož souboru v úpravě a režii Radky Tesárkové.
Nejúspěšnější hrou
tohoto období se stala komedie – podle samotného autora tragikomedie
– Narrentanz (do češtiny přeložena jako Mumraj). Uvedena byla v září
1912 současně v deseti městech, přičemž jedenáctá (ostravská)
premiéra byla o den opožděna jenom z technických důvodů. Autor
se osobně zúčastnil představení v Berlíně, proto právě je
považuji za světovou premiéru. Téměř současně byla hra v Mnichově
vydána knižně. Následovalo množství dalších inscenací v celé
německojazyčné oblasti, v listopadu byla hra uvedena dokonce v německém
divadle v New Yorku. Řadu překladů zahájilo české uvedení 1.
října 1912 v pražském Národním divadle, rovněž za účasti
autora. Zdejší divadelní cedule s formulací „Rusky napsal Lev
Birinskij“ způsobila další fámu, která vstoupila do dějin divadla
a která se jen velice obtížně vyvracela. Kromě češtiny lze prokázat
existenci dobových překladů do slovinštiny, maďarštiny, dánštiny,
nizozemštiny a francouzštiny. Dobový tisk se zmiňuje
ještě o překladu do angličtiny, a
dokonce do japonštiny – tyto inscenace se však zatím prokázat nepodařilo.
Avízované newyorské uvedení adaptace Mumraje na hudební komedii s názvem
The Merry Martyr se nakonec neuskutečnilo. Nicméně Julek Neumann
objevil v British Library zpěvníček s písněmi k tomuto
dílku. Kromě těchto tří her je Birinski podepsán ještě pod úpravou
Nestroyovy frašky Nur Ruhe!, která byla uvedena v lednu 1914 ve Vídni
a obratem tamtéž vydána knižně (jediný dostupný výtisk vlastní
Library of Congress ve Washingtonu). Oprávněnost uvádění Birinského
jako spoluautora však zejména vídeňský kritik a satirik Karl Kraus
nemilosrdně odmítl.
V
Německu se Birinski patrně oženil s pianistkou židovského původu
Felicií Aschkenasovou, narozenou zřejmě roku 1902 ve Varšavě.
Pracoval již pouze pro film, napsal celou řadu scénářů,a dokonce společně s Paulem Lenim režíroval
film Das Wachsfigurenkabinett (1923 – 1924). Během německého období
se prokazatelně podílel na 13 filmových scénářích, některé z nich
daly vzniknout významným filmům: Tragödie der Liebe (režie John May),
Varieté (E.A. Dupont) nebo filmy Gennara Righelliho. Pro Righelliho
psal scénář i k nerealizovanému projektu Winnetou, kde měl titulní
roli hrát Wilhelm Dieterle.
Roku 1927 odešel Birinski do Spojených států (v New Yorku přistál
16. září) a o
dva roky později se tam přestěhovala i jeho žena. Při vstupu do země
se oba ze záhadných důvodů prokázali nikaragujskými pasy (tedy i
tamním občanstvím); Birinski měl dokonce v pasu zapsáno jako místo
svého narození nikaragujské město Bluefields a své první jméno ve
tvaru Leon. S touto identitou se ostatně ještě v roce 1936 vracel do
USA z cesty na Havaj, pouze místo židovské národnosti již deklaroval
ruskou. Po
celý zbytek života žil pravděpodobně pouze v New Yorku a v Hollywoodu
a kromě uvedené cesty na Havaj zřejmě neopustil pevninu USA. Někdy v
první polovině 30. let se zřejmě rozvedl s Felicií.
V
USA
pokračoval v práci autora
filmových námětů, scénáristy a
příležitostného režiséra. Prvním Birinského
americkým dílem byla zřejmě hned režie filmu Das große Glück,
což byla německojazyčná verze filmu A Ship Comes In z
roku 1928. V USA se prokazatelně podílel na devíti scénářích
a na šesti nerealizovaných projektech, u
několika dalších filmů je jeho podíl nejistý. Některé
z filmů patřily podle hollywoodské terminologie mezi tzv. „velké“:
na příklad Mata Hari s Gretou Garbo nebo Mamoulianovy filmy
The
Song of Songs (s Marlene Dietrich) a The Gay Desperado. V roce
1936 byl jeden film podle Birinského scénáře natočen i ve Francii. On
sám si ještě jednou vyzkoušel i filmovou režii – Flirtation v roce
1934. Posledním známým filmem podle Birinského námětu byla špionážní
komedie The Lady Has Plans z roku 1942. Podle filmu vznikla i
stejnojmenná rozhlasová hra, která byla vysílána v dubnu 1943 v síti
CBS (Columbia). Dodnes se zachovala její nahrávka s Ritou
Hayworthovou a Williamem Powellem v hlavních rolích.
Ve Spojených státech se Birinski věnoval i psaní divadelních
her. Patrně už z Německa si přivezl rozepsanou (zřejmě v němčině)
hru, jejíž pozdější anglická verze pod názvem The Holy Devil
(Rasputin)
se našla v pozůstalosti po novináři a spisovateli Hermanu
Bernsteinovi (zemřel v srpnu 1935), který v textu provedl několik
především jazykových úprav. Tato hra téměř jistě nebyla nikdy ani
inscenována, ani vydána tiskem. Po celou první polovinu 30. let se v newyorském
tisku objevovaly zmínky o dalších a dalších chystaných inscenacích
Birinského her – pod rozmanitými názvy se však zřejmě skrýval
pouze různě přepracovaný a do kulis španělské občanské války přesazený
Mumraj. K realizaci skoro jistě ani v jednom případě nedošlo.
V lednu 1935 byla v broadwayském divadle Imperial
Theatre uvedena Birinského hra Nowhere Bound o lidech deportovaných z USA.
Na repertoáru se udržela měsíc, bylo odehráno celkem 15 představení.
Birinski působil
zároveň jako spoluproducent inscenace. V září 1944 pak následovala
hra The Day Will Come, uvedená v jiném broadwayském divadle National
Theatre (dnes Nederlander Theatre). Její děj se odehrával v Rusku během
druhé světové války, klíčovou situací bylo setkání Adolfa Hitlera
s Bludným Židem (Ahasverem) v opuštěné ruské vesnici. Odehráno bylo
20 představení.
Kromě toho existují
ještě zmínky o hrách Clouds over the Continent z roku 1937 nebo
Melodrama in D Minor z roku 1943, jejich jevištní realizaci nebo vydání
tiskem se však nepodařilo prokázat.
Poslední stopa po Birinského díle
tedy pochází z roku 1944. Následujících sedm let jeho života je
opět zahaleno mlhou. Podle dochovaného úmrtního listu Leo Birinski zemřel
dne 23. října 1951 ve více méně chudinské nemocnici Lincoln Hospital
v Bronxu, New York City. Úmrtní list poněkud atypicky neobsahuje téměř
žádné údaje o zemřelém – pouze informaci, že mu bylo 50 let. Podle všech dosavadních zjištění mu však v okamžiku smrti
muselo být 67 let. A tak i ten poslední úřední dokument o jeho životě
zakonzervoval záhadu či omyl zcela v duchu celého Birinského CV.
Nebo jde dokonce o poslední mystifikační vzkaz tohoto svérázného človíčka
dějinám divadla a filmu? Skoro se tomu chce věřit. Každopádně
lze soudit, že Leo Birinski zemřel v bídě a patrně zcela osamělý
(bez příbuzných a dědiců). Byl pohřben na newyorském městském hřbitově
Potter´s Field na ostrově Hart Island v hromadném hrobu ("plot 45,
section 2, no. 14"). Nekrolog, otištěný v prosinci 1951 v newyorském
německojazyčném týdeníku Aufbau, uvádí
jako příčinu smrti mozkovou mrtvici, věk pro změnu uvádí jako 69
let a potvrzuje, že poslední období života strávil Birinski v bídě.
V roce 2009 se podařilo najít jeho příbuzné,
žijící v Izraeli a ve Spojených státech.
Poznámka:
Karikaturu Birinského, otištěnou v záhlaví tohoto medailonu,
nakreslil Benedikt Fred Dolbin, její datace není známa. Byla převzata
z katalogu 85. aukce berlínské Galerie Gerdy Bassenge (duben 2005).
|
