ŽIVOTOPIS

(AKTUÁLNÍ STAV KE DNI: 06.02.2015 )

          LEO BIRINSKI (1884 – 1951)
          Pokus o podrobnější encyklopedické heslo

          Osudy Birinského v prvním období života jsou dost nejasné, protože matriky z jeho nejpravděpodobnějšího rodiště se nezachovaly. Leo Birinski se narodil nejspíše 8. června 1884 (není jasné, zda podle juliánského nebo gregoriánského kalendáře) v Lisjance na Ukrajině (cca 190 km jižně od Kyjeva) v židovské rodině, zřejmě jako druhé dítě. Otec Hersch (Hermann) Gottesmann pocházel z Borszczowa ve východní Haliči a byl obchodním zástupcem (v přihláškách k pobytu uváděl povolání Agent). Matka Carna Gottesmannová, rozená Berinska či Birinska, byla dcera pachtýře z Lisjanky. Leo zpočátku používal příjmení po otci, někdy v období mezi roky 1906 a 1908 však začal používat jako občanské jméno příjmení po matce. A pod tímto jménem také publikoval, občas ještě v pravopisné variantě Birinsky.

          Osudy rodiny Gottesmannových v prvních letech Leova života můžeme odvozovat jen z nepřímých indicií, podle dat a míst narození dalších dětí. Leův mladší bratr Mordko se roku 1889 narodil ještě v Lisjance, rodina tedy zřejmě nejméně do konce 80. let žila tam. Někdy před rokem 1900 se patrně přestěhovali do hlavního města Bukoviny, do Czernowitz, protože tam se 1. ledna 1900 narodila Leova nejmladší sestra Hanna (Anna). Některé prameny, včetně bukovinských, dokonce mylně uvádějí Czernowitz jako Birinského rodiště. Podle zachovaných matrik se tam však prostě nenarodil.

          Údaj o době Birinského příchodu do Vídně existuje ve dvou verzích. Podle dobového životopisu, uváděného českými prameny, se to stalo roku 1901. Podle údajů v přihláškách k pobytu bratra Mordka přesídlila rodina z Czernowitz do Vídně až v červenci 1904. A tyto údaje se zdají pravděpodobnější. Birinski později (roku 1940 při sčítání lidu v USA) uvedl, že absolvoval tři roky vysoké školy. Pokud je to pravda, musel před tím vystudovat gymnázium. A to by podle ruského modelu (např. v Kyjevě) ukončil asi roku 1902, podle rakouského modelu (např. v Czernowitz) asi roku 1903. Podle dostupných pramenů se zdá, že do Vídně přišel až po absolvování střední školy. Leo se ve Vídni přihlásil pod jménem Gottesmann a jako místo narození uvedl Borszczów v Haliči (otcovu rodnou a domovskou obec). Podle rovněž zachovaných matrik se však ani tam nenarodil, takže zřejmě klamal úřady – nejspíše kvůli jednoduššímu povolení trvalého pobytu ve Vídni. Pracoval jako knihkupecký příručí (Handelskommi). Jeho stopa dočasně zmizela na konci roku 1906, kdy ještě pod jménem po otci odjel z Vídně „domů“ (můžeme se dohadovat, zda to znamenalo do Haliče či na Ukrajinu a zda právě v tomto období někde tam nestudoval na vysoké škole). Ve Vídni se znovu prokazatelně objevil v roce 1908, již jako Birinski. Rychle pronikl do tamních uměleckých kruhů, spřátelil se s významnými herci Hugem Thimigem a Josefem Kainzem, kteří mu pomáhali v začátcích jeho umělecké dráhy. Začal překládat a později se věnoval i vlastní dramatické tvorbě. Pro Kainze v posledním období jeho života zřejmě pracoval jako osobní tajemník a pečoval o něj i během jeho fatální nemoci až do Kainzovy smrti v září 1910. Podle přihlášek k pobytu Birinski v té době občas pobýval v Berlíně a v Mnichově, kde patrně navazoval další umělecké kontakty.
            Dne 12. prosince 1914 zásadně změnil svou identitu, když vídeňským úřadům předložil novou přihlášku k pobytu - aniž by se kamkoliv stěhoval. V ní posunul své datum narození z 18. července na 8. června 1884 a jako místo narození uvedl Lisjanku v Kyjevské gubernii. Tím se fakticky přihlásil k ruskému občanství a také začal být evidován jako cizinec. Této identitě zůstal věrný přinejmenším do odjezdu z Vídně; na základě různých nepřímých indicií se lze domnívat, že tato identita byla více méně pravá. Důvodem pro ukončení hry na borszczowského rodáka byla patrně snaha vyhnout se povolání do válčící armády – jakožto občanovi nepřátelského státu mu určitě nehrozilo a trvalý pobyt ve Vídni mu jistě zůstal zachován. Světovou válku totiž prožil až na krátké výjimky ve Vídni.
          V březnu 1920 proběhla vídeňským tiskem zpráva o Birinského sebevraždě a rozšířila se rychle i do zahraničí. Později se zjistilo, že šlo o fámu, která vznikla záměnou Birinského s jeho mladším jmenovcem (a snad také příbuzným z Haliče) Leonem Gottesmannem. Objevila se nějaká dementi, leč nebyla zřejmě dost důrazná, takže pro většinu dobových encyklopedií Birinského život tehdy skončil. Birinski však v dubnu 1921 definitivně opustil Vídeň a přesídlil do Berlína. Mimochodem z Vídně odjížděl jako ukrajinský občan.


          Z vídeňského období pocházejí tři Birinského hry. Tragédie Der Moloch byla uvedena v lednu 1910 ve Vídni a ještě v témže roce vydána tiskem, nejprve na pokračování v berlínském měsíčníku Ost und West, posléze pak ve Vídni a v Berlíně dvakrát knižně. Prokazatelně byla uvedena i v Německu a dále v chorvatském a slovinském překladu. Do češtiny byla sice přeložena hned v roce 1910 Vincencem Červinkou, ale z uvedení pražským Národním divadlem nakonec z trochu záhadných důvodů sešlo. O hře Raskolnikoff podle Dostojevského Zločinu a trestu se sice rovněž psalo již v roce 1910, ale vydána byla asi až v roce 1912 v Mnichově, a to ve formě rozmnoženého strojopisu. Poprvé inscenována byla v dubnu 1913 v Geře (ve Vídni ji uvedli až roku 1917). Některé prameny ji přesto označují za Birinského prvotinu. Kromě Německa a Rakouska-Uherska byla v té době hrána ještě v Chorvatsku a ve Slovinsku (1922), poté upadla v zapomnění. Po znovuobjevení v roce 2002 byla přeložena Kateřinou Bohadlovou i do češtiny a roku 2007 ji jako scénické čtení uvedl pražský soubor Ty-já-tr. V roce 2009 následovala regulérní inscenace v provedení téhož souboru v úpravě a režii Radky Tesárkové.  Nejúspěšnější hrou vídeňského období se stala komedie – podle samotného autora tragikomedie – Narrentanz (do češtiny přeložena jako Mumraj). Uvedena byla v září 1912 současně v deseti městech, přičemž jedenáctá (ostravská) premiéra byla o den opožděna jenom z technických důvodů. Autor se osobně zúčastnil představení v Berlíně, a proto právě je lze považovat za světovou premiéru. Téměř současně byla hra v Mnichově vydána knižně. Následovalo množství dalších inscenací v celé německojazyčné oblasti, v listopadu byla hra uvedena dokonce v německém divadle v New Yorku. Řadu překladů zahájilo české uvedení 1. října 1912 v pražském Národním divadle, rovněž za účasti autora. Zdejší divadelní cedule s formulací „Rusky napsal Lev Birinskij“ způsobila další fámu, která vstoupila do dějin divadla a která se jen velice obtížně vyvracela. Kromě češtiny lze prokázat existenci dobových překladů do polštiny, slovinštiny, maďarštiny, dánštiny, nizozemštiny a francouzštiny. Dobový tisk se zmiňuje ještě o překladu do angličtiny, a dokonce do japonštiny – tyto inscenace se však zatím prokázat nepodařilo. Avízované newyorské uvedení adaptace Mumraje na hudební komedii s názvem The Merry Martyr se nakonec neuskutečnilo. Nicméně Julek Neumann objevil v British Library zpěvníček s písněmi k tomuto dílku. Kromě těchto tří her je Birinski podepsán ještě pod úpravou Nestroyovy frašky Nur Ruhe!, která byla uvedena v lednu 1914 ve Vídni a obratem tamtéž vydána knižně (jediný dostupný výtisk vlastní Library of Congress ve Washingtonu). Oprávněnost uvádění Birinského jako spoluautora však zejména vídeňský kritik a satirik Karl Kraus nemilosrdně odmítl.

          V Německu se Birinski patrně oženil s pianistkou židovského původu Felicií Aschkenasovou, narozenou zřejmě roku 1902 ve Varšavě. Pracoval již téměž výlučně pro film, napsal celou řadu scénářů,a dokonce společně s Paulem Lenim režíroval film Das Wachsfigurenkabinett (1923 – 1924). Během německého období se prokazatelně podílel na 13 filmových scénářích, některé z nich daly vzniknout významným filmům: Tragödie der Liebe (režie John May), Varieté (E.A. Dupont) nebo filmy Gennara Righelliho. Pro Righelliho psal scénář i k nerealizovanému projektu Winnetou, kde měl titulní roli hrát Wilhelm Dieterle. Během berlínského pobytu napsal divadelní hru Der heilige Teufel (Rasputin), jež patrně nebyla nikdy uvedena a jejíž text se nepodařilo najít. Existuje pouze v pozdější anglické verzi, nalezené v USA.

          Roku 1927 odešel Birinski do Spojených států (v New Yorku přistál 16. září) a o dva roky později se tam přestěhovala i jeho žena. Při vstupu do země se oba ze záhadných důvodů prokázali nikaragujskými pasy (tedy i tamním občanstvím); Birinski měl dokonce v pasu zapsáno jako místo svého narození nikaragujské město Bluefields a své první jméno ve tvaru Leon. S touto identitou se ještě v roce 1936 vracel do USA z cesty na Havaj, pouze místo židovské národnosti deklaroval ruskou a uvedl, že je rozvedený. Dne 9. března 1937 odevzdal úřadům v Los Angeles tzv. Declaration of Intention (prohlášení o záměru získat občanství USA), v němž kromě nikaragujské příslušnosti uvedl, že na území USA vstoupil s tímto cílem 7. května 1932 autem z Mexika. Při sčítání lidu roku 1940 uvedl nikaragujský původ, rodinný stav: ženatý, vzdělání: tři roky vysoké školy a povolání scénáristy ve filmovém studiu. S manželkou Felicií se zřejmě nerozvedl, ale nežili spolu. Felicia měla koncem 40. let trvalé bydliště prokazatelně v Buenos Aires v Argentině. Přestože ve všech úředních dokumentech, nalezených v USA, Birinski uváděl nikaragujský původ, pravděpodobnější je, že se narodil v ukrajinské Lisjance. Tuto verzi totiž podporují starší prameny a o Birinského původu z Ruska psal v nekrologu i jeho dobrý známý Paul Frank. Birinski žil po celý zbytek života pravděpodobně pouze v Hollywoodu a v New Yorku.

          V USA pokračoval v práci autora filmových námětů, scénáristy a příležitostného režiséra. Prvním Birinského americkým dílem byla zřejmě hned režie filmu Das große Glück, což byla německojazyčná verze filmu A Ship Comes In z roku 1928. V USA se prokazatelně podílel na dvanácti scénářích a na osmi nerealizovaných projektech, u několika dalších filmů je jeho podíl nejistý. Některé z filmů patřily podle hollywoodské terminologie mezi tzv. „velké“: na příklad Mata Hari s Gretou Garbo nebo Mamoulianovy filmy The Song of Songs (s Marlene Dietrich) a The Gay Desperado. V roce 1936 byl jeden film podle Birinského scénáře natočen i ve Francii. On sám si ještě jednou vyzkoušel i filmovou režii – Flirtation v roce 1934. Posledním známým filmem podle Birinského námětu byla špionážní komedie The Lady Has Plans z roku 1942. Podle filmu vznikla i stejnojmenná rozhlasová hra, která byla vysílána v dubnu 1943 v síti CBS (Columbia). Dodnes se zachovala její nahrávka s Ritou Hayworthovou a Williamem Powellem v hlavních rolích.
          Ve Spojených státech se Birinski věnoval i psaní divadelních her. V září 1932 si zaregistroval práva na hru The Last Czarina, což zřejmě byla první anglická verze hry Der heilige Teufel (Rasputin), kterou si přivezl z Německa. Její pozdější verze s názvem The Holy Devil (Rasputin) se našla v pozůstalosti po novináři a spisovateli Hermanu Bernsteinovi (zemřel v srpnu 1935), který v textu provedl řadu především jazykových úprav. Tato hra téměř jistě nebyla nikdy ani inscenována, ani vydána tiskem. Po celou první polovinu 30. let se v newyorském tisku objevovaly zmínky o dalších a dalších chystaných inscenacích Birinského her – pod rozmanitými názvy se však zřejmě skrýval pouze různě přepracovaný a do kulis španělské občanské války přesazený Mumraj. K realizaci skoro jistě ani v jednom případě nedošlo.
          V lednu 1935 byla v broadwayském divadle Imperial Theatre uvedena Birinského hra Nowhere Bound o lidech deportovaných z USA. Na repertoáru se udržela měsíc, bylo odehráno celkem 15 představení. Birinski
působil zároveň jako spoluproducent inscenace. V září 1944 pak následovala hra The Day Will Come, uvedená v jiném broadwayském divadle National Theatre (dnes Nederlander Theatre). Její děj se odehrával v Rusku během druhé světové války, klíčovou situací bylo setkání Adolfa Hitlera s Bludným Židem (Ahasverem) v opuštěné ruské vesnici. Odehráno bylo 20 představení.
          Kromě toho existují ještě zmínky o hrách Clouds over the Continent z roku 1937 nebo Melodrama in D Minor z roku 1943, jejich jevištní realizaci nebo vydání tiskem se však nepodařilo prokázat.

          Poslední stopa po Birinského díle tedy pochází z roku 1944. Následujících sedm let jeho života je opět zahaleno mlhou. Podle dochovaného úmrtního listu Leo Birinski zemřel dne 23. října 1951 ve více méně chudinské nemocnici Lincoln Hospital v Bronxu, New York City. Úmrtní list poněkud atypicky neobsahuje téměř žádné údaje o zemřelém – pouze informaci, že mu bylo 50 let. Podle všech dosavadních zjištění mu však v okamžiku smrti muselo být 67 let. A tak i ten poslední úřední dokument o jeho životě zakonzervoval záhadu či omyl zcela v duchu celého Birinského CV. Nebo jde dokonce o poslední mystifikační vzkaz tohoto svérázného človíčka dějinám divadla a filmu? Skoro se tomu chce věřit. Každopádně lze soudit, že Leo Birinski zemřel v bídě a patrně zcela osamělý (bez příbuzných a dědiců). Byl pohřben na newyorském městském hřbitově Potter´s Field na ostrově Hart Island v hromadném hrobu ("plot 45, section 2, no. 14"). Nekrolog, otištěný v prosinci 1951 v newyorském německojazyčném týdeníku Aufbau, uvádí jako příčinu smrti mozkovou mrtvici, věk pro změnu uvádí jako 69 let a potvrzuje, že poslední období života strávil Birinski v bídě. V roce 2009 se podařilo najít jeho příbuzné, žijící v Izraeli a ve Spojených státech.


Poznámka: Karikaturu Birinského, umístěnou v záhlaví tohoto medailonu, nakreslil Benedikt Fred Dolbin, její datace není známa. Byla převzata z katalogu 85. aukce berlínské Galerie Gerdy Bassenge (duben 2005).


Hledal jsem Birinského - nabídka na CD s deníkem celého pátrání.


Zpět na začátek životopisu
Na dokumentaci pátrání - str. 1
Na dokumentaci pátrání - novinky
Na domovskou stránku divadla

Další zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://de.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://fr.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://ru.wikipedia.org/wiki/Лео Бирински
(URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://uk.wikipedia.org/wiki/Лео_Бірінськи
(obsahuje chyby; URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://mg.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski


Počet návštěvníků stránek věnovaných Birinskému od 13. února 2003: