LOŽISKO PRO LOŽISKO

OHLASY

Ještě dříve, než se dostavil poslední divák,
představení začalo (recenze)

U příležitosti 28. 6. 1977 jsme měli možnost zhlédnout jedno z pozoruhodných představení divadelní sezóny 1976-77, Shakespearovo "Measure for Measure", které pod názvem "Ložisko pro ložisko" sehrál ochotným divákům spolek Maryša. Jak je u Maryši tradicí, režírovala Marie Kubrová.

          Kdybychom posuzovali předložené představení podle běžných měřítek divadelní kritiky, museli bychom konstatovat, že se jednalo o předčasný porod. Dílko nejenže nemělo jasnou strukturu (bystrý postřeh jednoho z diváků), nemělo dokonce hlavu ani patu. Herci vesměs neuměli text (postřeh jiné divačky - cizí státní příslušnice) a režisérka během představení připomínala dirigenta velmi špatné filharmonie. Maryša Shakespeara znásilnila, ale svůj plod (rozuměj inscenaci) nedonosila. Je pravda, že uchopení Shakespearovy předlohy bylo nekonvenční, ale kolik takových uchopení Shakespeare zažil! Je pravda, že toto uchopení záměrně ztížilo orientaci v ději, který je i v předloze velmi zmatený, ale dalo vytrysknout obraznosti, fantastičnosti, básnivosti a bizarnosti textu nabitého pronikavou psychologií, lehkou ironií, černým humorem a hlubokou moudrostí, ale tento záměr zůstal v půli cesty.
           Nechme však měřítek divadelní kritiky a podívejme se na hru očima prostého diváka, který se povaloval na trávě a pil pivo přímo z láhve.
          Pokosený plácek a ještě nesklizené seno se staly přirozeným jevištěm i hledištěm. Režie vtipně využila vše, co jí hostivařská usedlost "U Pilzů" nabízela. Polorozbořený dům bývalého komunálu byl nevěstincem, dřevěná kůlna na spadnutí vězením. K největším atrakcím patřily téměř se pohybující starobylé kočáry. Kostýmy preferující barevnost byly pastvou pro oči diváka. Na tlumené šedi pozadí vynikly oranž, zeleň, žluť i červeň dobově nijak neurčených oblečků. Toto prostředí i příznivé počasí červnového podvečera se zapadajícím sluncem vytvořily příjemné ovzduší doplněné podívanou místy až vzrušující.
          Záhy po začátku hry se diváci dovtípili, že většina herců hraje více rolí. Ačkoliv se herci důsledně převlékali, někteří měnili hlas, jiní národnost nebo i pohlaví, vedl tento fakt při prudkém temporytmu hry k matení diváků. Naštěstí stěžejní pilíře hry - Vévoda, Isabela a Angelo (ten až na drobný výlet do katovny) zůstaly z tohoto hlediska divácky jasné. Pojetí role Vévody J. Hlávkou vypadalo na první pohled poněkud zvláštně. Bylo evidentní, že i on konečně rád vidí celou hru od začátku do konce. Jeho neznalost textu byla režijně zužitkována tím, že se pohyboval po scéně s textem v ruce. Někdy překvapen událostmi dramatu zapomínal i číst. Ale tehdy diváky vzrušoval pohled na jeho rudý plášť s kápí, chlapecky ostříhanou hlavu či mužně zarostlou hruď a dával zapomínat na vzniklé pauzy. V případě J. Hlávky se tento netradiční prostředek osvědčil, jeho Vévoda byl uvolněný a suverénní, jak zřejmě a zcela správně byla role koncipována. Však pozor, neradi bychom, aby se tento prostředek stal programem, neradi bychom v budoucnu chodili na Maryšino čtené divadlo. Hana Pilzová zbavila svou Isabelu bílého šatu novicky (jak se Isabela hrává) i bezkrevnosti kladné hrdinky a chladné panny (jak se Isabela hrává) a dala jí dívčí přirozenost, milou bezprostřednost a svěží temperament, dala Isabele, co jí právem patří. Angelo A. Santuse působil dojmem skutečně rozervané osobnosti. I když to byl spíše zápas herce s textem než zápas Angela s jeho chlípnou touhou, zápas to byl a sympatie diváka si získal. Naproti tomu téměř dokonalá znalost textu svedla D. Hübla (Klaudio, Escalus) zejména v tzv. průběžném jednání (viz K.S. Stanislavskij "Moje výchova k herectví") ke zcela odpoutanému projevu, takže divák měl pocit, jako by herec hrál ještě další postavu, ale marně přemýšlel jakou. Obdobnou kritiku lze adresovat i J. Šejharovi (Konstábl, Žalářník), jehož svévolné a nevhodné improvizace jak v jednání tak v textu se dají vysvětlit jenom tak, že si herec pletl divadelní představení s hospodou ("Přines mi pivo!") nebo s házenou ("Hoď mi to!") nebo se sociálním zařízením ("Papír!"). Z ostatních hereckých výkonů stojí za upozornění až dosud skrytý komický potenciál Věry Táborské, kreslířské nadání a schopnost zachovat klid, ať se děje, co se děje, D. Pokorného.
          Celkově se dá říci, že herecká složka představení byla značně nevyrovnaná. Zde se patrně projevila nedobrovolná absence několika starších herců souboru a ještě nedostatečná začleněnost Maryšiných přírůstků, kterým zjevně chyběla nejen herecká zkušenost ale i víra v režijní vedení M. Kubrové. Doufejme, že další práce na hře spolu se sjednocením a zejména zkázněním celého hereckého kolektivu přispěje k vyššímu výnosu z těžby objeveného "Ložiska".
      Na závěr našeho zamyšlení můžeme ještě jednou konstatovat, že představení Shakespearovy hry začalo a bylo sehráno až do konce. Během hry několik diváků přišlo, ale žádný neodešel.

Markéta Kubrová

Mám za to, že otázka, zda se má divadlo
přizpůsobit davu nebo dav divadlu,
je s konečnou platností rozhodnuta.

A. Jarry

Ložisko pro ložisko aneb Shakespearovský happening

Hranice surrealismu a imprese byla rovinou, ve které rozehrála MARYŠA svého Shakespeara, zcela záměrně využívajíc napětí, vytvořeného mezi super-realistickým detailem i rámcem scény a moderním a netradičním pojetím verbálního výrazu a pohybového momentu.

      Režie realisticky vycházela ze scény a využila všech jejích statických i dynamických kvalit; byla to právě scéna, která otevřela dveře paradoxu i prolínání skutečností a umožnila divákům i hercům přesunout se do jasně ohraničeného a tak hmatatelného neskutečna.
          Důraz na impresionistickou interpretaci textu svedl režii k jistému nakupení režijních nápadů, které jednotlivě velmi vtipné, ve svém souhrnu lehce tříštily hru. Simultánní proudy děje s nedostatečně odlišenou akcentací sváděly diváka ke sledování průběžného jednání jediné postavy, což nezbytně vedlo ke ztrátě orientace v textu. Umístění diváků do středu dění, vedené snahou o absolutní kontakt, by vyžadovalo důkladnější přípravu diváka (předvaření diváka).
          Vtipnost režie se projevila ve vrstvení jazyka, kdy bylo maximálně využito možností, které jsou dány v zacházení s textem neanglickému interpretovi. V této souvislosti je třeba pochválit zařazení sonetů a citací z jiných Shakespearových děl, i když snad místy zazněly jako lehce káravé memento.
          Režie byla tvrdá, jelikož vycházela ze správného předpokladu nedostatečné zkušenosti herců. Pevné vedení dokázalo většinou usměrnit jejich tvůrčí inovační vznět i odvahu téměř jarryovskou. Aktivní účastí (Inovace! Pryč s pokrytectvím!) režie dodávala v průběhu hry scénám konkrétní tvar (časový moment). V některých okamžicích se zdálo, že herci i režie se pokoušejí o odstranění tradičního pokrytectví divadla, totiž předstírání, že aktéři volně hovoří naučené texty. Hra jako by chtěla naznačit nové možnosti racionalizace - herec roli čte (Strhávání fasád, odhalme konstrukce!). Dimenze rolí a jejich vzájemný poměr se nutně pozměnily vzhledem k moderně přímočarému pochopení motivu a jednání jednotlivých postav (V tomto případě se Vévodovo čtení textu hodilo dobře k jeho opatrnické a alibistické povaze.).
          Obsazení rolí bylo v celku dobré a vyvážené. Kostýmy byly holdem Shakespearově době a dobře zapadly do scény. K jednotlivým postavám: Vévoda flegmatický, pohybově schématický a výrazově chudý. Angelo se furiantsky přenášel přes lakuny zapomenutého textu, ale pohybově byl dobrý, měl cosi ze šarmu amerického gangstera. Claudio uměl roli a byl jistotou uprostřed občasného chaosu. Role byla zahrána s mladistvou přesvědčivostí, bylo však zřejmé, že Escala hrál Hübl s větší angažovaností. Herec do této role vložil značnou tvůrčí představivost a pohybově ho obohatil o neobvyklé prvky. Role byla netradičně posunuta do klaunovské polohy. Isabela - sympatická osobnost interpretky se zdála být silnější než její role, kterou pronikala intelektuálská parodie. Z dalších zaujaly role Lucia - byl rozkošný, bohémský a přesvědčivý a věrojatnost jeho role byla zřejmě výsledkem menšího či většího požití povzbuzovadla. Volba představitelky kuplířky byla šťastná; herečka se ztotožnila se svou rolí a hrála ji s vervou.
          Ostatní role nezaujaly, avšak, a to platí pro celý ansámbl, poněkud věkovitý humor této hry mohutně obohatili herci o četné chtěné i nechtěné gagy.
          Celé představení působilo na diváky neotřele; obráželo, včetně dílčích nedokonalostí, něco ze samé vnitřní podstaty divadla (the very essence) a divadelnictví, jeho intelektuální radosti a kouzelnictví.

Hana Musilová
16. září 1977

PS: Za spolupráce Šumavského bylinného vína (Kčs 13.-)

Netradiční Shakespeare

Na závěr přehlídky pražských amatérských divadel, jež se konala ve vysočanském Gongu, vystoupil soubor Maryša při ZK ROH ČKD Tatra Smíchov s osobitě pojatou Shakespearovou komedií Veta za vetu. Sympatická snaha mladých přiblížit se Shakespearově reflexi světa a vyjít z jejích podnětů a ve shodě s vlastním cítěním k metaforicky bohatému divadlu, do značné míry nezávislému na původní předloze (kromě všech dosavadních českých překladů užila režisérka M. Kubrová i úryvků ze slovenského překladu a citací originálu), narážela ovšem na omezení, daná malou hereckou připraveností a neujasněnou představou o stylové čistotě jazykového projevu. Zájemci o toto jinak zajímavé představení mohou zhlédnout reprízu 19. 12. v sále ZK ČKD Tatra Smíchov v Stroupežnického ulici.

(fk), Lidová demokracie 7. prosince 1978

Pražská přehlídka

Viděli jsme pouze čtyři představení, což je pro Prahu úroda dost slabá, přestože na přehlídku byly vzaty všechny hotové inscenace. Je trochu smutné, že na přehlídce kvalita nebyla tou nejsilnější devízou.
(...)
Posledním představením byla hra W. Shakespeara Veta za vetu formalisticky přejmenovaná na Ložisko pro ložisko. Hrál soubor ZK ČKD Tatra Smíchov. Představení, které opustilo kukátko, si zvolilo pro svou tvářnost arénový prostor. Arénu vyplnil praktikábl a jedny štafle. Ukázalo se, že zajímavá úprava a výborné režijní nápady takřka mizejí, když herci mají potíže se svou mateřštinou. I přes tento obrovitý nedostatek je představení zajímavé a ukazuje cestu, kudy by se mohlo ubírat amatérské divadlo.

J. Pálka, Večerní Praha, 20. listopadu 1978

Čtyřikrát Praha

          Čtvrtá pražská přehlídka celovečerních her amatérských souborů, která se konala v příjemném prostředí vysočanského Gongu, byla přehlídkou co se týče stylové i žánrové pestrosti skutečně reprezentativní.
(...)
          Řadou deseti překladů a úprav se režisérka Marie Kubrová propracovala až k překladu Shakespearovy Vety za vetu jako Ložiska pro ložisko, což je největší nehoráznost celé úpravy, jinak naopak vydolovala ze všech dohromady velmi působivý, velmi neučesaný a renesanci i autorovi velmi blízký text. Se souborem Maryša ZK Tatra Smíchov se pustila do práce nejen s očividnou chutí, ale i s velkou mírou tvůrčí invence a inteligence, o čemž svědčí mnoho míst představení. Kéž by herci měli alespoň polovinu její píle, kázně a snahy překročit sami sebe! Takto působí představení dojmem studentské recese se všemi klady i zápory. Hraje se také v kruhu, projev je stylizován tu do příjemné civilnosti, tu do nepříjemné prostoduchosti. Míra stylizace je nejednotná, chaotická, herci ji neudrží ani v rámci jedné postavy. Hercům není vždy rozumět, důležité věci se ztrácejí, nedůležité se vlečou dlouhé minuty. Potěšitelné však je, že se tu parta mladých lidí chtěla a chce domluvit s mladými lidmi sedícími v hledišti o svém současném světě a že se jí to místy i daří, že k tomu používá v hereckém projevu, kostýmu i scéně mnoho sdělných, působivých básnických metafor, že snaha po maximální a zároveň nenásilné aktualizaci došla úspěchu a odezvy. Teď je důležité, aby soubor nežil z přesvědčení o vlastní dokonalosti, aby se snažil hrát nejen pro úzký kroužek nejblíže sedících zasvěcenců, ale pokusil se celkově o projev, který jde přes rampu.
          Čtvrtá přehlídka přesvědčila, že máme vyspělé soubory, které v některých případech už našly svou vlastní specifiku, a tím i vlastní, většinou mladé publikum. Pražské amatérské divadlo má své zapálené mládí, má elán, z diskusí se soubory je znát, že chtějí dělat zajímavé, současné moderní divadlo pro vlastní radost i pro potěšení druhých. A to je cenné, tak to má být.

Jana Kopecká, Amatérská scéna 1/1979

Vévoda (24 kb) První zatčení (29 kb)