Autor Mumraje je osobnost nesmírně tajemná a záhadná, jeho životní osudy obklopuje mnoho nejasností. Proto jsem – současně se zahájením práce souboru na v pořadí již třetí inscenaci Mumraje – začal pátrat po jeho životních osudech. Přestože se inscenace již od prosince 2002 hraje, pátrání ještě zdaleka u konce není. Proto i obsah této stránky považujte spíše za souhrn možností, jak by to podle našich dnešních vědomostí mohlo být, než za konstatování faktů. Každopádně budu tuto stránku aktualizovat podle výsledků dalšího bádání.

Hledal jsem Birinského - nabídka na CD s deníkem celého pátrání.

          Abych zájemce o osudy Birinského nepřipravil o napětí při postupném odhalování tajemství a o poněkud detektivní charakter celé záležitosti, uvádím aktualizace až za základním textem. Pokud tedy již základní text znáte, klikněte si pro přechod přímo na žhavé NOVINKY.

          Aktualizace:  23.07.2020

Zpět na domovskou stránku divadla: 

          Výsledky bádání a dokumentaci získanou za období do konce února 2004 obsahuje sborník "Lev Birinskij (životopisný mumraj)". Výsledky a dokumentaci získanou od března 2004 do listopadu 2008 obsahuje jeho 2. díl, výsledky za období do konce května 2010 obsahují Dodatky. Všechny tyto knihy, reprinty všech originálních vydání Birinského her - Der Moloch, Narrentanz, Raskolnikoff a The Holy Devil (Rasputin), český překlad Raskolnikova a některé překlady Mumraje do jiných jazyků jsou veřejnosti k dispozici:

Knihovna Divadelního ústavu v Praze, Celetná 17, CZ - 110 00 PRAHA 1, tel. ++420-224 809 167)

Oba díly sborníku, Dodatky a některé reprinty vlastní:

Österreichisches Theatermuseum (Lobkowitzplatz 2, A - 1010 WIEN, Rakousko, ++43-1-512 88 00 626

Další zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://de.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://fr.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://ru.wikipedia.org/wiki/Лео Бирински (URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://uk.wikipedia.org/wiki/Лео_Бірінськи (obsahuje chyby; URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://mg.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski

          Podle českých pramenů (předmluvy ke knižním vydáním Birinského her, napsané jeho českým překladatelem Vincencem Červinkou, a údaje několika málo encyklopedií) byl Lev Birinskij ruský spisovatel, narodil se roku 1885 v Kyjevě v židovské rodině, od roku 1901 však žil ve Vídni. Pracoval jako knihkupecký příručí, soukromě překládal údajně z 12 jazyků a věnoval se i vlastní tvorbě. Revoluční rok 1905 strávil skoro celý v Rusku, kde načerpal inspiraci pro své příští hry. Po návratu do Vídně se již věnoval pouze literatuře, později – po úspěchu dvou divadelních her – pracoval i pro film jako scénárista a režisér. Podle Červinkovy předmluvy z roku 1924 zemřel na konci 1. světové války, v Ottově slovníku z roku 1930 (heslo zpracoval rovněž Vincenc Červinka) je již uveden přímo rok 1918. Napsal tragedii Moloch (1910) a tragikomedii Mumraj (1912). Ottův divadelní slovník z roku 1915 uvádí ještě třetí hru Ples honorace. Ta ovšem není jinde doložena a nepodařilo se prokázat existenci jejího knižního vydání ani v našich knihovnách, ani v zahraničí. V českých zemích měl být uveden Moloch roku 1910 v Národním divadle, ale "z důvodů vnitřních i censurních" k realizaci nedošlo. Mumraj byl uveden 1. října 1912 v pražském Národním divadle v režii Karla Hašlera.
          Někdejší dramaturg, nyní ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka upozornil v programu k inscenaci Mumraje z roku 1991 na existenci ještě jednoho Birinského. Italská Enciclopedia dello spettacolo z roku 1954 totiž uvádí filmového scénáristu, naturalizovaného Američana, který v letech 1925 – 1942 spolupracoval na několika německých a amerických filmech. Jmenoval se Leo Birinski a z životopisných dat je u něj uveden pouze rok úmrtí 1944. Procházka vyslovil domněnku, že by tento filmový Leo Birinski a náš divadelní Lev Birinskij mohli být totožní.

Se znalostí těchto výchozích údajů jsem začal pátrat po dalších informacích. Nejprve se podařilo dohledat zřejmě celou filmografii onoho německo – amerického Birinského. Prvním filmem, pod který se podepsal jako scénárista, byla německá Tragödie der Liebe z roku 1922 – 1923 (jeden z prvních filmů s Marlene Dietrich). Společně s Paulem Lenim pak režíroval poměrně známý německý horror Das Wachsfigurenkabinett z roku 1923. Celkem se podařilo najít zhruba 20 filmů, do roku 1927 německých, později amerických, na nichž se podílel jako scénárista nebo autor námětu. Zajímavé je, že ani jedna z použitých databází neobsahuje žádné životopisné údaje. Ještě zajímavější však bylo zjištění, že tento „filmový“ Birinski psal v Americe i pro divadlo. Na Broadwayi byly uvedeny jeho hry Nowhere Bound (1935, ve vlastní produkci) a The Day Will Come (1944). Ani broadwayská databáze však nezná žádné životopisné údaje.

Druhá stopa (již vysloveně divadelní) vedla do Maďarska, kde několik divadel v letech 1994 – 1998 uvedlo hru Bolondok tánca (Tanec bláznů), jejímž autorem byl Leo Birinski (Birinszki, Lev Birinszkij apod.). Zároveň se našly i doklady o budapešťské inscenaci této hry v roce 1913. Zdálo se, že se podařilo objevit autorovu novou, v českých zemích dosud neznámou hru. Tyto naděje ovšem vzaly velice rychle za své, když jsem v Ottově divadelním slovníku z roku 1915 našel za názvem hry Mumraj závorku s patrně původním názvem hry, který zněl Narrentanz, tedy Tanec bláznů. Zklamání, že pro české divadlo nebude objevena nová hra, vystřídala zvědavost, jakým jazykem byly vlastně Birinského hry psány. Dosud jsme žili ve skálopevném přesvědčení, že to byla ruština.
          Začal jsem pátrat v katalozích knihoven po existujících knižních vydáních Birinského her. Zjistil jsem, že Moloch vyšel celkem třikrát v němčině – poprvé na pokračování (březen – květen 1910) v židovském časopise Ost und West v Berlíně a ještě v témže roce knižně v nakladatelství Fleischel v Berlíně a v nakladatelství a agentuře Schmiedell ve Vídni. Mumraj (Narrentanz) vyšel v roce 1912 u nakladatele Müllera v Mnichově a Lipsku, rovněž německy. Z hlediska zjištění původního jazyka bylo důležité, že ani na jednom vydání nebyla zmínka o nějakém překladu z ruštiny a že se nepodařilo najít ani žádné vydání ruské. Tyto zjištěné skutečnosti by nasvědčovaly tomu, že Birinskij psal své hry německy. Díky nevšední ochotě Dr. Annette Hallerové z knihovny Germania Judaica v Kolíně nad Rýnem se podařilo získat fotokopie prvního časopiseckého vydání Molocha a dotisku prvního vydání Mumraje. Po dokončení pátrání je nabídnu knihovně Divadelního ústavu v Praze, aby je měli k dispozici i příští badatelé po Birinského osudech. Kromě dvou uvedených her se podařilo najít v katalozích Královské knihovny ve Stockholmu a Knihovny Kongresu USA ve Washingtonu knižní vydání Birinského dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, hry "Rodion Raskolnikow". Knižně byla hra vydána, rovněž v němčině, asi v roce 1912 v Mnichově. Později se dozvíme, že hra byla uvedena i na jevišti. Na rozdíl od Plesu honorace nelze tedy o její existenci pochybovat.
          Přes poměrně silné argumenty pro němčinu jakožto původní jazyk Birinského her, nelze původní ruskojazyčnou teorii jen tak odvrhnout. Na plakátu pražského Národního divadla k premiéře Mumraje v roce 1912 je výslovně uvedena věta „Rusky napsal Lev Birinskij.“ A o Vincenci Červinkovi, Birinského českém překladateli, je známo, že překládal více méně pouze z ruštiny. Německy samozřejmě uměl, ale žádný jeho literární překlad z němčiny není znám. Sám Červinka našemu bádání také příliš nepomohl, protože v knižních vydáních se důsledně vyhýbá uvedení originálního jazyka či názvu hry – používá formulaci „z rukopisu přeložil“. Definitivně vyřešit tuto otázku by zřejmě mohlo pouze podrobné lingvistické porovnání německého a českého textu, což je v našich amatérských podmínkách jen obtížně proveditelné. Zbývá ještě naděje, že v pozůstalosti Vincence Červinky (v současné době je předmětem zkoumání) nalezneme nějaký doklad, který tuto záhadu pomůže vyřešit.

Největší překvapení ovšem přineslo, současně s nalezením knižních vydání her, objevení německých a rakouských pramenů životopisných (antisemitské lexikony Semi-Kürschner a Sigilla Veri, dále Winingerova Große Jüdische National-Biographie nebo současný Handbuch österreichischer Autorinnen und Autoren jüdischer Herkunft), které u „našeho divadelního“ Birinského uvádějí zcela odlišné údaje než české prameny. Podle nich je Leo Birinski pouze pseudonym, pravým jménem se náš autor údajně jmenoval Leo Gottesmann. A narodit se měl buď roku 1880 v Czernowitz nebo roku 1884 v městečku Storozynetz, ovšem každopádně v Bukovině, která v té době patřila k Rakousku – Uhersku, nikoliv k Ruské říši. Nově nalezené prameny se shodují s českými u jeho zaměstnání v knihkupectví, dokonce již víme, že šlo o firmu Meistriks. Ve Vídni si Birinski vybudoval velmi dobré kontakty k divadelnímu světu. Přátelil se s předním hercem a později ředitelem Burgtheatru (1912 – 1917) Hugo Thimigem, osobně poznal i slavného herce Josefa Kainze, který na sklonku života (zemřel 1910) působil rovněž v Burgtheatru. Výrazné rozpory, dokonce i mezi jednotlivými německojazyčnými prameny, nalézáme ovšem ve věci Birinského znalosti ruských reálií, ve věci jeho případného pobytu v Rusku. Na jedné straně se v předmluvě k časopiseckému vydání jeho Molocha tvrdí, že Birinski zobrazené reálie poznal z vlastní zkušenosti, dokonce se aktivně zúčastnil boje proti pogromům na židovské obyvatelstvo, které se kolem roku 1905 v některých částech Ruska odehrály. A berlínský židovský kritik Felix Stössinger v kritice světové premiéry Mumraje Birinskému vytýká, že se ke škodě hry nedokázal oprostit od osobních prožitků. Na druhou stranu Winingerova Biografie (mimochodem byla vydána v údajném rodišti Birinského – v Czernowitz a cituje z nekrologu uveřejněného v novinách Czernowitzer Morgenblatt) uvádí, že autor ruské prostředí, z něhož čerpal náměty ke všem svým hrám, nikdy z vlastní zkušenosti nepoznal. Kde je pravda, by věděl asi jen sám Birinskij.
          Co se tvorby týče, jsou údaje těchto pramenů v souladu s nalezenými knižními vydáními. V roce 1910 měl v divadle Neue Wiener Bühne premiéru Moloch a dočkal se 10 repríz. Víme, že v témže roce se připravovala inscenace na „jedné z předních berlínských scén“ – později se zjistí, že šlo o Modernes Theater. Pražskou premiéru Molocha v Národním divadle zhatily podle Červinky cenzurní zásah a „překážky vnitřní povahy“. V roce 1912 měl v renomovaném Lessing Theater v Berlíně (a téměř současně na mnoha dalších scénách, včetně pražského Národního divadla) premiéru Mumraj. Ač nebyl kritikou přijat vlídně, úspěch to zřejmě byl – inscenace v divadle Neue Wiener Bühne zaznamenala 27 repríz. V krátké době byl Mumraj uveden i v dalších překladech – kromě prokazatelné inscenace v roce 1913 v Budapešti se téměř jistě hrál zhruba v téže době v Kodani (Královská knihovna vlastní režijní a nápovědní knihu), našel se i odkaz na uvedení v Lublani, Wininger zmiňuje pařížské inscenace. Kritik Stössinger uvádí dokonce japonského zájemce o překlad, vzhledem k ironickému tónu recenze lze však jen těžko říci, zda jde o seriózní informaci nebo o hyperbolu. V prosinci 1917 měla premiéru na vídeňské Residenzbühne (dnešní divadlo Wiener Kammerspiele) hra Rodion Raskolnikow a dosáhla téměř neuvěřitelných 52 repríz. Jevištní uvedení této dramatizace bylo avizováno již v roce 1910, ale ani vlivnému Josefu Kainzovi se nepodařilo inscenaci v Burgtheatru prosadit.
          V údajích o smrti Birinského – Gottesmanna se německojazyčné prameny vcelku shodují. V roce 1920 nebo 1921 spáchal z existenčních důvodů ve Vídni sebevraždu („krok, ke kterému měly dát příčinu nesplnitelné finanční závazky“). V německé divadelní ročence z roku 1921 nalezneme i přesné datum:  22. březen 1920.

          To jsou všechny podstatné údaje, které o Birinském – Gottesmannovi v této chvíli znám. Všechny se tváří fundovaně a u všech existují dobré důvody, proč jim věřit. A přesto je mezi nimi několik naprosto zásadních rozporů. A samozřejmě také několik podstatných shod, z nichž vyplývá, že řeč je o jednom autorovi. Pokud jsem chtěl všem shromážděným údajům přiměřeně věřit (a nemám důvod jim nevěřit), musel jsem si vytvořit novou hypotézu o životě našeho autora. Zdůrazňuji, že jde skutečně pouze o hypotézu, kterou dnes nelze prokázat. Podle ní je Leo Birinski (případně Lev Birinskij) původně pseudonymem jakéhosi autorského tandemu. Jeho jednu polovinu tvoří bukovinský rodák Leo Gottesmann, který si za dlouhá léta vídeňského pobytu vybudoval velmi solidní kontakty ve zdejším uměleckém a zejména divadelním světě. Skutečně nikdy nebyl v Rusku a nikdy nepoznal antisemitismus v té míře, v jaké propukl v Rusku v roce 1905. Němčina je pro něj běžný komunikační jazyk. Druhou polovinu tandemu pak tvoří neznámý židovský uprchlík z Ruska, který se snad v souladu s Červinkovými údaji narodil roku 1885 v Kyjevě a který po roce 1905 uprchl před protižidovskými pogromy do Vídně. Německy příliš neumí, nemá zde žádné kontakty. Ale má celou řadu témat, zná dokonale ruské reálie a skutečně zažil pogromy. Tato dvojice se domluví na spolupráci, jejímž výsledkem jsou tři úspěšné divadelní hry z ruského prostředí, napsané v němčině pod společným pseudonymem Leo Birinski. V roce 1920 jeden z nich spáchá sebevraždu – vzhledem k neruským tématům příštích (již filmových) děl se domnívám, že tragicky skončil onen ruský uprchlík. A bukovinský Gottesmann odchází z Vídně do Berlína, kde pod zavedenou značkou začíná psát pro film. Mimochodem celá řada tehdejších německých filmových tvůrců pocházela z vídeňského židovského prostředí, a Gottesmann – Birinski je mohl znát. Nevím, zda je reálné ještě dnes dospět k nějakému důkazu ve prospěch této hypotézy, případně jednoznačně prokázat jiný životní příběh našeho autora. Pátrání je ovšem ve chvíli, kdy tento text píši, ještě otevřené, všechny existující prameny ještě nebyly prozkoumány a všichni oslovení ještě neodpověděli. Zatím se tedy není třeba vzdávat naděje.

4. února 2003:

          Od Královské knihovny ve Stockholmu se podařilo získat původní text třetí Birinského hry – dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu, kterou pod názvem "Raskolnikoff" vydalo asi v roce 1912 nakladatelství a agentura Drei Masken Verlag v Mnichově. Jde o strojopis, u textu je fotokopie původní obálky s rukopisně napsaným názvem hry a logem nakladatelství. Hra je psána německy. Po Stockholmu a Washingtonu je Praha třetím městem, kde bude tato hra uložena. Po zpracování nabídnu text, stejně jako oba předchozí, knihovně Divadelního ústavu.

           Ve stejný den přišla od Srbského národního divadla v Novém Sadu fotokopie programu k jejich inscenaci Mumraje (Luda igra) z roku 1988. Režisérka Vida Ognjenovićová v průvodním textu píše, že hru objevila ve washingtonské Knihovně Kongresu USA a sama ji z němčiny přeložila. Dále zmiňuje první jihoslovanskou inscenaci Mumraje, která se uskutečnila v roce 1912 ve Slovinském národním divadle v Lublani.
          Z životopisných údajů uvádí, že Birinskij byl ruský Žid, žijící ve Vídni, místo a datum narození nejsou známé, odhaduje je na konec 19. století. V polovině 20. let podle ní odešel na pozvání hollywoodských producentů do USA, kde pracoval jako filmový scenárista až do poloviny 30. let, kdy zřejmě zemřel.

5. února 2003:

          Paní Olga Jirsová – vnučka českého překladatele Vincence Červinky – nalézá v Červinkově pozůstalosti dopis režiséra a dramaturga smíchovského Švandova divadla Jana Bora z roku 1922. Bor se Červinky dotazuje na možnost inscenování Birinského Molocha ve Švandově divadle, ptá se na jeho finanční požadavky za překlad hry a na to, kde se český překlad vlastně nalézá.

6. února 2003:

          V archivu Národního divadla v Praze se podařilo najít kolekci 8 fotografií z české premiéry Mumraje 1. října 1912 v režii Karla Hašlera. Kromě toho archiv vlastní licenční smlouvu s nakladatelstvím a agenturou Schmiedell na provozování hry Moloch v Národním divadle, podepsanou v lednu 1910 tehdejším ředitelem divadla Gustavem Schmoranzem. Záměr inscenovat Molocha v Praze je tedy prokázán i právním aktem.

Revolucionáři

Pramen: Archiv Národního divadla v Praze

7. února 2003:

Pátrání ve Vídeňské městské a zemské knihovně.

          V soudobém vídeňském denním tisku se podařilo objevit celou řadu ohlasů na všechny tři premiéry Birinského her. Z článků vyplývá, že všechny hry měly obrovský divácký úspěch. Např. o premiéře Molocha referent píše, že v zaplněném hledišti divadla Neue Wiener Bühne bylo možno spatřit slavného herce (a Birinského příznivce) Josefa Kainze, výtvarníka Gustava Klimta a celou mladou literární Vídeň. Pozoruhodné je, že vídeňský tisk uvádí u Birinského zásadně ruský původ, o Bukovině zde nenajdeme ani slovo. Na rozdíl od dobových českých novin se až na jednu výjimku (Arbeiter Zeitung) vídeňské listy nezmiňují o autorově židovském původu.

          Kritiky v seriózním berlínském odborném časopise Das literarische Echo nadšení publika zdaleka nesdílejí. Po poměrně vlídném přijetí Molocha byl Mumraj rozcupován. Nejvýraznější výhrady proti Birinského komedii se trochu sporně zaměřují na to, že autor dvakrát po sobě zvolil stejné téma (ruskou revoluci) a že si je dovolil poprvé zpracovat v podobě tragedie a podruhé v podobě komedie, či spíše frašky. Kritikům se to zdá nemorální a ironicky uvažují o formě, jakou má autor zvolit, pokud použije téma ruské revoluce potřetí.

          Podařilo se najít i dvě zprávy o Birinského sebevraždě. Skutečnost, že obě vyšly dne 21. března 1920, nás přesvědčuje, že datum smrti nalezené ve výše zmíněné divadelní ročence je chybné. K popisované události zřejmě došlo nejpozději 20. března 1920. Sociálně demokratická Arbeiter Zeitung se omezuje na lakonické konstatování, že spisovatel Leo Birinski spáchal sebevraždu zastřelením, motivy nejsou známy, bylo mu 40 let (to by odpovídalo narození v roce 1880). Jiný seriózní deník Neue freie Presse ovšem uveřejňuje zprávu, která v souvislostech dosud poznaného vyráží dech:

          Sebevražda spisovatele. V těchto dnech (???) zde spáchal polský spisovatel Leon Gottesmann sebevraždu zastřelením. Byl to příbuzný stejnojmenného dramatika Leo Gottesmanna, který pod pseudonymem Leo Birinski napsal hru "Moloch" a drama "Pan gubernátor", které byly uvedeny na vídeňských scénách. Motiv sebevraždy je neznámý. Rozšířily se o něm různé verze, mezi nimi i ta, že proti Leonu Gottesmannovi prý bylo u bezpečnostního úřadu vzneseno obvinění z podvodného jednání.

          Pokud by tato informace byla pravdivá, staví to všechny dosud vyslovené životopisné hypotézy tak trochu na hlavu. Bukovinský a polský původ lze zaměnit poměrně snadno: s Bukovinou přímo sousedila jiná rakouská provincie Halič (Galizien), kde obyvatelstvo bylo skutečně z velké části polské národnosti, ostatně i v Bukovině žila výrazná polská menšina. Pak by tedy onen výše zmíněný autorský tandem byl složen z bukovinského ("polského") Leona Gottesmanna, asi německy mluvícího knihkupeckého příručího s dobrými kulturními kontakty ve Vídni, a z jeho zřejmě ruského příbuzného Leo Gottesmanna, který skutečně uprchl před pogromy z Ruska do Vídně a uchýlil se k zavedenému příbuznému. A zřejmě byl schopen i psát v němčině hry o svých životních zkušenostech. Bukovinský "bratránek" mu maximálně němčinu korigoval. Možná úmyslně existovaly dvě verze životopisu: pro Němce se uváděl výhodnější bukovinský původ, pro slovanské překladatele výhodnější ruský původ a ve Vídni je všichni znali, tam si nebylo možné vymýšlet. A třeba spočívá ono citované "podvodné jednání" právě ve zneužití literárních děl jednoho Gottesmanna (ruského) tím druhým, bukovinským (polským) Gottesmannem. Kdo ví? Každopádně by v této variantě musel sebevraždu spáchat onen bukovinský (polský) Gottesmann a kariéru u filmu by pak dále dělal ten pravý, "ruský" a německy píšící Gottesmann – Birinski.

Jistěže je to zase jen hypotéza, ale jsme zase o kousek dál.

16. února 2003:

          Soupis překladatelské tvorby Vincence Červinky obsahuje hru Georga Büchnera Smrt Dantonova (Dantons Tod) a několik drobnějších děl německých autorů (překlad hry pod vlastním jménem, drobnější překlady pod pseudonymem). Je tedy jasné, že Červinka německy nejen uměl, ale že z němčiny občas překládal i literární díla. Knižně překlad Büchnera vyšel v roce 1922 v nakladatelství Zora v edici České divadlo (o dva roky později právě zde Červinka vydal svůj překlad Molocha).
          Dodatečná poznámka z července 2003: Podařilo se objevit české knižní vydání Smrti Dantonovy. Vincenc Červinka tuto hru přeložil z ruského textu dramatické úpravy od Alexeje Tolstého. Německojazyčný původ Birinského her se mezitím podařilo prokázat jinými prameny, přesto v zájmu objektivity informací doplňuji tuto poznámku. Je zřejmé, že pátrání po osudech Birinského skutečně není jednoduché a že skýtá mnoho zajímavých peripetií.

19. února 2003:

          V roce 1912 se v Praze souběžně hrály dva Mumraje. Ten druhý, dnes již zapomenutý, měl premiéru 28. září v Neues deutsches Theater (dnešní Státní opera). To znamená, že i Praha se stala součástí oné v dějinách možná první globální světové premiéry uměleckého díla, této předzvěsti dnešních marketingových praktik při uvádění uměleckých děl "na trh". Toho dne v 19.00 hodin se na asi 11 jevištích německy mluvící Evropy začal současně odvíjet příběh gubernátora Ivana Chabaroviče a anarchistů. Naprosto nepochybně to vyplývá z informací pražského německého deníku Bohemia. O tři dny později se pak přidalo české Národní divadlo s překladem Vincence Červinky – mimochodem: z hlediska termínového jde o naprosto obdivuhodný překladatelský výkon.
          V souvislosti s dvojakostí pražské premiéry Mumraje lze vypozorovat několik velmi charakteristických okolností:
1. Pražské české noviny se ani slůvkem nezmiňují o inscenaci Mumraje v pražském německém divadle (s jedinou výjimkou - inzertní část Pražských novin program německého divadla tiskla) a pražské německé noviny se ani slůvkem nezmiňují o inscenaci Mumraje v pražském českém divadle. Přesto oboje ústy či pery svých referentů považují tu "svou" inscenaci, a též hru samotnou za obrovskou divadelní událost (tím se ostatně liší od názoru seriózní – nebo zkostnatělé? – umělecké kritiky).
2. Pražské německé noviny píší o Birinském jako o německy píšícím ruském autorovi. Část českých novin o dva dny později použije formulaci z "cedule" Národního divadla: "Rusky napsal Lev Birinskij", druhá část se informaci o původním jazyku hry vyhne. Zvláštní je, že tento žabomyší jazykový spor nestojí ani německé, ani české straně za rozsáhlejší polemiku. Buď je to stanovisko "ať si oni blábolí, co chtějí, my to přece víme a nebudeme se hádat", nebo se o sebe a své názory prostě vzájemně nezajímali. Duch novinových textů na obou stranách tomu tak trochu nasvědčuje.
3. Německá inscenace v Praze dosáhla (pokud jsem správně počítal) 4 reprízy, česká inscenace 5 repríz (poslední – odpolední s jistým odstupem). Že by se i do počtu repríz v divadle pletlo "národní obrození"? Každopádně však muselo být potěšitelné, že Birinskij se v Praze zúčastnil právě české premiéry.

          Od recenzenta pražské Bohemie se dozvídáme i o záměrech, které autor a agentura s Mumrajem měli. Po jedenácti současně odehraných premiérách mělo následovat dalších 14 inscenací, plánováno bylo anglické, holandské, švédské a americké turné. Hra měla být v té době překládána do angličtiny, francouzštiny, dánštiny, italštiny, švédštiny, holandštiny, portugalštiny, polštiny, chorvatštiny, a dokonce i do japonštiny. Jenom na češtinu si pan recenzent dva dny před českou premiérou nevzpomněl. Z Mumraje se tedy stal vskutku velkorysý projekt. Kdo ví, jak by se osudy Birinského a jeho díla vyvíjely, kdyby za necelé dva roky nevypukla světová válka.

23. února 2003:

          První zevrubnější prohlídka pozůstalosti po Birinského českém překladateli Vincenci Červinkovi, kterou jsme podnikli s jeho vnučkou, paní Olgou Jirsovou, přinesla určité překvapení, ovšem v podobě se záporným znaménkem. Přesněji řečeno: v částech, kde se vzhledem k ostatnímu obsahu zcela logicky dal očekávat nález materiálů souvisících s Birinským, se nenašlo absolutně nic. Červinka velice pečlivě dokumentoval např. recenze inscenací, na nichž se jako překladatel podílel – ke každé z nich měl archivovánu složku s výstřižky snad ze všech pražských novin. Ačkoliv se podařilo najít takovou složku k inscenaci z 30. října 1912 a vzápětí další k inscenaci z roku 1913, o Mumraji z 1. října 1912 se v jeho archivu nenašlo zhola nic. Ve dvacátých letech napsal Červinka obsáhlý novinový článek o židovské literatuře, v němž se dost podrobně zabýval jejím vývojem od konce 19. století až do doby po první světové válce. Věnoval se odděleně próze, poezii i dramatu a konkrétně jmenoval velké množství židovských autorů. Birinskij, ač Červinkův objev pro české divadlo, mezi nimi uveden není. Vysvětlení pro tyto paradoxy zatím skutečně nemám.
          Abych trochu vylepšil "negativní" (opravdu si uvědomuji, že nulový nález někdy vypoví více než nález nenulový) vyznění tohoto bádacího dne, nabízím několik fotografií Vincence Červinky, které z pozůstalosti laskavě zapůjčila paní Jirsová.

1911: Redakční schůze ve Zlaté Praze – zleva V. Červinka, K.B. Mádl,
vydavatel J. Otto a výtvarník V. Oliva

1927: Vincenc Červinka očima karikaturisty

24. února 2003:

          Zdá se, že otázku původního jazyka Birinského her se podařilo definitivně zodpovědět. V časopisu Divadlo z 15. října 1912 (divadelní oddělení knihovny Národního muzea) napsal Dr. Hanuš Jelínek ve své recenzi na Mumraj:

          Lva Birinského tragikomedií "M u m r a j" (přel. Vincenc Červinka) dopustilo se Národní divadlo na obecenstvu jakési mystifikace. Slibovalo práci ruského autora. A zatím předvedlo dílo povídeňštělého žida. Slibovalo tragikomedii a předvedlo cynickou frašku. Slibovalo ruský kus a hrálo práci střiženou dle pařížsko-vídeňských šablon, která byla vypočítána na úspěchy na německých scénách.
(...)
          ... slovem, hotový "bláznivý tanec", jak ostatně zní přesný titul německého originálu.
(...)
          Po této pseudoruské hře vypravilo Národní divadlo ...

          Na půdě pražského českého tisku se tedy našel jeden "zrádce národa", který rozšířenou hru na slovanský repertoár v Národním divadle zkazil. Nebýt poněkud antisemitského tónu dalších částí recenze, mohli bychom panu doktorovi upřímně poděkovat.
          Dodatečně se ukáže, že jsme křivdili pravdomluvnosti českých novinářů. V dobových recenzích (dodatečně se přece jen nalezly v překladatelově pozůstalosti) jazykovou hru Národního divadla odhalili kritici ve více listech: v Národní politice, Čechovi, v Pražských novinách. Někde za tím cítíme antisemitismus, někde ukřivděné slavjanofilství a někde to prostě konstatují. Jan Bor v Samostatnosti klade za údaj "rusky napsal" otazník. Naproti tomu např. Čas píše suverénně o Slovanu Birinském. 

          Mumraj se hrál i v Brně. Dne 21. listopadu 1912 se uskutečnila jeho premiéra v českém brněnském Národním divadle (v prozatímní budově na dnešní Veveří). Vyplývá to z recenze Národních listů.

13. března 2003:

          Dvě čerstvé perličky o Birinském přinesla spolupráce s filmovým webem www.kinotv.com, sídlícím v jižním Švýcarsku. Výměnou za kompletní filmografii Birinského jsem dostal dva hezké tipy.
          Na internetových stránkách německého ostrova Hiddensee (dříve NDR, hned vedle Rujany) je uveden jakožto jeden z prominentních hostů:
Birinsky, Leo (1884 – 1944), Essayist, Filmautor
Nevíme zatím, který z Birinských to byl, kdy tam trávil dovolenou, ani kde bydlel, ale údaje tohoto článku čerpají z historických hotelových knih. 

          Výrazné překvapení přinesl web Univerzity v Ženevě. Na jedné stránce se totiž skrývala studie Dr. Ishwara Modi, profesora sociologie na Radžastánské univerzitě v Džajpúru o divadelních tradicích v Indii. Na str. 20 textu byla pýthická věta:
Many foreigners played an active role and the Polish Biriski was prominent amongst them.
Pokud považujeme chybějící "n" za pouhý překlep (věřte, že ani Google nenajde na slovo Biriski jiný odkaz než tento) a uvědomíme si, že řeč je zde o poválečném (II. světová !!!) období, nabízí se otázka. Jde opravdu o třetí fatální útěk Birinského do jiného prostředí? Pomáhal autor Mumraje vytvářet moderní indické divadlo? Ani rok 1944 tedy neplatí?

31. března 2003:

          Ze správy městských hřbitovů vídeňského magistrátu přišla následující informace:

          Správa Izraelitského hřbitova nám sdělila, že pan Leon Gottesmann, bytem v 18. okresu, Martinstraße, zemřelý ve věku 26 let dne 17. 3. 1920, byl pochován na Izraelitském hřbitově, 1110 Wien, Simmeringer Hauptstraße, Centrální hřbitov, 4. brána, skupina 5, řada 2, číslo 9.

Takže datum "Birinského sebevraždy" se opět o několik dní posunulo, tentokrát dokonce úředně. Pokud jsou všechny údaje úředního záznamu správné, je téměř vyloučeno, aby šlo o autora nám známých divadelních her. V době premiéry Molocha a prvního pokusu o inscenování hry Raskolnikoff bylo tomuto muži 16 let !! Zdá se tedy, že Neue freie Presse měla přesnější informace než Arbeiter Zeitung.

"Přátelé, tady něco nesouhlasí !" (Lev Birinskij, Mumraj, IV. dějství)

1. - 2. dubna 2003:

          Předchozí zpráva se hned dvakrát plně potvrzuje. Od vídeňské Židovské obce přišlo sdělení:

          Dne 17. března 1920 zemřel redaktor Leon Gottesmann, svobodný, původem z obce Pysmenica (spíše bude správné Tysmienica), Halič, narozený 16. července 1893, bytem Vídeň 18, Martinstraße 52. Příčina smrti: sebevražda zastřelením. Pochován 19. března 1920.

A v pražském německém deníku Bohemia z 25. března 1920 se našla lehce ironická zpráva o této události:

          Před několika dny proběhla novinami zpráva, že se autor komedií Leo Birinski zastřelil. O tři dny později byla zpráva dementována.

Následuje citace nekrologu z listu Neues Wiener Tagesblatt, napsaného ještě před dementi. Datum smrti i pohřbu souhlasí s předchozími zprávami. A dozvíme se zde něco více o již dříve zmíněném "podvodném jednání". Šlo o vkladní knížku, kterou si Leon Gottesmann vypůjčil od jisté vdovy po padlém důstojníkovi za účelem investování do cenných papírů na burze a kterou jaksi zapomínal vrátit. Přesně v okamžiku, kdy vypršela poslední lhůta pro její vrácení před žalobou, se ve svém bytě zastřelil.

         Z těchto tří nenápadných informací vyplývají zásadní závěry pro celé pátrání:
1. Birinskij nespáchal v roce 1920 sebevraždu - spáchal ji někdo jiný a spojení této události s Birinským byl zřejmě novinářský omyl.
2. Birinskij nezemřel "někdy na sklonku světové války", ani v roce 1918, jak napsal Vincenc Červinka ve svých textech. Z formulace novinové zprávy jasně vyplývá, že v roce 1920 byl živ.
3. Birinskij musel mít s Leonem Gottesmannem, který spáchal sebevraždu, něco hodně společného. Jinak by těžko došlo k oné záměně.

22. dubna 2003:

          Z vídeňského Městského a zemského archivu jsem získal kopii policejní přihlášky k pobytu na jméno Leo Birinski. Můžeme s celkem velkou pravděpodobností předpokládat, že jde o Birinského vlastní rukopis.

Podle ní se spisovatel Leo Birinski přihlásil 5. září 1920 k pobytu v Bartensteingasse 13 v prvním vídeňském okrese. Předchozím bydlištěm byl Hotel Riva v ulici Wiedner Gürtel. Jako místo a datum narození uvádí obec Lysenka, Kyjevská gubernie, Ukrajina, 8. červen 1884, státní příslušnost: Ukrajina. Z pobytu byl odhlášen 16. dubna 1921, jako místo dalšího pobytu je uveden Berlín. Zdálo by se, že je vše jasné a přehledné. Ale to by nesměl být Birinskij. Existuje totiž ještě jedna přihláška, která pochází zřejmě z roku 1904 nebo 1905 (datum je nečitelné) – rozhodně je to však nejstarší nalezený písemný doklad o Birinského životě. Je vyplněna ještě na jméno Leo Gottesmann, ale rukou pečlivého vídeňského úředníka jsou na ní doplněny poznámky "Siehe Birinski" a "S. Berinsku". Na této přihlášce je uvedeno jako místo narození městečko Borszczów v Haliči. To je už čtvrtá varianta Birinského původu. A zdaleka není nepravděpodobná – pochází z doby, kdy ještě nemusel být důvod k nějakým životopisným legendám a mlžení údajů. Ještě žádná hra z ruského prostředí nebyla napsána, ještě žádná vdova nebyla připravena o vkladní knížku, ještě nikdo nespáchal sebevraždu. Navíc všechny uvažované obce leží v poměrně malém okruhu kolem haličsko-bukovinské hranice. A jaká nová hypotéza z tohoto záznamu vyplývá? Že se Birinskij mohl narodit někdy v letech 1883 – 1885 v městečku Borszczów v Haliči a ještě v dětství či útlém mládí se přestěhovat do Czernowitz. Hypotéza o narození v Czernowitz pak mohla vzniknout propojením místa pobytu v dětství s místem narození, což je omyl, kterého se novináři mohli dopustit dost snadno. Původním zdrojem informací k této hypotéze totiž byl Birinského nekrolog v listu Czernowitzer Morgenblatt v roce 1920. Později se tento nekrolog podaří najít a tvrzení o místě narození v Czernowitz v něm skutečně je. Ruský (resp. po válce ukrajinský) původ již mohl být součástí nějaké hry. Takže tajemství trvá. Stará hypotéza o tandemu ruského a bukovinského Gottesmanna pomalu bere za své. Jisté ovšem je, že Birinski nespáchal roku 1920 sebevraždu, ani nezemřel na sklonku války, ale v dubnu 1921 odcestoval do Berlína. Budiž chvála policejní evidenci.
          Pozoruhodné jsou i údaje z policejních přihlášek onoho Gottesmanna, který spáchal sebevraždu. Do Vídně přijel jako student v červenci 1918, jako místo narození uvádí sice obec Tysmienica v Haliči, ale jako domovská obec je uveden Borszczów. Zajímavá shoda, že? Jeho putování po vídeňských bytech stojí také za pozornost. Podle policejních přihlášek totiž v roce 1919 bydlel ve třech bytech současně. Na dvou z celkem pěti přihlášek je jako povolání uvedeno spisovatel, na zbývajících třech postupně student – soukromník – redaktor. Nezbývá, než opakovat:

"Přátelé, tady něco nesouhlasí !" (Lev Birinskij, Mumraj, IV. dějství)

Bartensteingasse 13 – v mezzaninu je Birinského
poslední bydliště ve Vídni – slušná adresa, pěkné bydlení

6. května 2003:

          Ze státního oblastního archivu v Černovcích (Czernowitz) přichází zpráva, že v černovecké matrice narozených za roky 1879 – 1890 nebyl nalezen záznam o narození Leo Gottesmanna.

8. května 2003:

          Ve vídeňské Městské a zemské knihovně se podařilo najít výtisky listu Neues Wiener Tagblatt (respektive Abendblatt) z 20., 21. a 23. března 1920. Takže celou genezi fámy o Birinského "sebevraždě" máme pěkně pohromadě.

20. 3. Neues Wiener Abendblatt – zpráva o sebevraždě spisovatele Birinského.
21. 3. Arbeiter Zeitung – zpráva o sebevraždě spisovatele Birinského
21. 3. Neues Wiener Tagblatt – nekrolog Birinského s informací o vylákané vkladní knížce.
21. 3. Neue freie Presse – zpráva o sebevraždě Leona Gottesmanna – příbuzného Birinského
23. 3. Neues Wiener Tagblatt – zpráva o sebevraždě spisovatele Gottesmanna s informací o původní záměně s Birinským (stejné jméno, stejná profese, přes věkový rozdíl si je lidé pletli), opakuje se historka s vylákanou vkladní knížkou – pachatelem je ovšem Gottesmann, Birinskij podle tohoto dementi žije v Berlíně.

          Také popis sebevraždy Leona Gottesmanna v listu Neues Wiener Tagblatt stojí za zmínku: "Sebevraždu spáchal tak, že seděl před zrcadlem a levou rukou se z revolveru střelil do pravého spánku. V pravé ruce při činu držel cigaretu."  Každý čtenář detektivek si prostě musí myslet své.

4. června 2003:

          Z městského a zemského archivu ve Vídni přišla další zásilka s přihláškami k vídeňskému pobytu. Tentokrát jde o 16 dokladů na jméno Leo Birinski, které pokrývají období od prosince 1910 do června 1920. Vyplývá z nich, že již v letech 1910 – 1914 pendloval mezi Vídní a Berlínem (první přihláška začíná příjezdem z Berlína). Období od října 1914 do června 1918 prožil Birinski ve Vídni. V červnu 1918 odjíždí "domů" (Heimat). Od prosince 1918 žije zase střídavě ve Vídni a v Berlíně (mimochodem v době sebevraždy Leona Gottesmanna byl zřejmě skutečně v Berlíně – odjel tam 8. února 1920 a do Vídně se vrátil až 13. června, má tedy v naší detektivce – viz výše – naprosto neprůstřelné alibi) až do svého definitivního odjezdu do Berlína (viz výše).
          Velmi zajímavá je však změna osobních údajů, k níž došlo v prosinci 1914. V prvních třech hlášenkách jsou jako rodiště a domovská obec uvedena haličská městečka Borszczów a Skala (někdy v tomto pořadí, jindy opačně), jako datum narození 18. červenec 1884. V říjnu 1914 uvádí rodiště v podobě Skala – Lysenka, datum narození 8. srpna (zřejmě jde o přepsání nebo nezvyk) 1884, domovskou obec Borszczów. Dne 12. prosince 1914 se z místa pobytu odhlašuje a aniž by se stěhoval, podává z neznámých důvodů novou hlášenku do úplně stejného bytu a domu. V ní uvádí jako rodiště i domovskou obec městečko Lysenka, Kyjevská gubernie, Rusko, jako datum narození 8. červen 1884. A těmto údajům zůstane věrný až do konce vídeňského pobytu (kromě ještě jednoho výskytu data 8. srpen 1884).
Z jakého důvodu k této změně osobních údajů došlo, není jasné. Jedno prozaické vysvětlení se ovšem nabízí. Rakousko již bylo ve válce a Birinskému mohlo hrozit povolání do válčící armády. Pokud se však skutečně narodil v Lysence (nebo o tom měl nějaké, byť ne zcela pravé, dokumenty), byl občanem Ruska, tedy nepřátelského státu, a možnost odvodu byla zažehnána. Pokud tedy své narození v Rusku (skutečné či mystifikační) dosud tajil, protože bylo výhodnější být Rakušanem z Haliče, nastal v roce 1914 správný čas pro jeho odhalení.
          Jediné, co se podařilo zjistit, je to, že Lysenka (dnes vlastně Lisjanka) leží poblíž Kyjeva (poblíž na "maloruské" poměry – jde o nějakých 160 km) a zřejmě se zde odehrály protižidovské pogromy. Existuje totiž novela ruského současného autora Leonida Latynina Stavr a Sára aneb Po pogromu, jejíž děj se odehrává v Lysence. Možná by zde mohla existovat jakási souvislost s Birinského změnou totožnosti. Hypotéza o autorském tandemu je zapomenuta – musí jít o jednoho člověka s poněkud komplikovaným osudem.

12. června 2003:

          Od National Film Information Service při Filmové akademii USA přišla zpráva o tom, jaké dokumenty k Birinskému obsahuje jejich archiv. Žádné výstřižky, žádné fotografie, žádný nekrolog. Pouze kopie scénářů a pár dokladů ke smlouvám. Z nich se dozvíme, že si roku 1935 zlomil ruku při autonehodě, vedl soudní spor s bývalým sekretářem a bydlel na dvou místech.
          K životopisu se našel pouze nekrolog v knize Billa Doyla The Ultimate Directory of Film Technicians – vůbec první americký dokument, který obsahuje životopisné údaje. Podle něj se Birinskij narodil roku 1882 v Rusku a zemřel v prosinci 1951 (ovšem s otazníkem) v New York City. Takže máme k dispozici další verzi základních životopisných dat, a opět s otazníkem.

8. července 2003:

          Z Hlavního archivu historických dokumentů ve Varšavě přichází zpráva, že v matrice narozených obce Borszczów za roky 1883 – 1893 nebyl nalezen záznam o narození Leo Gottesmanna.

9. července 2003:

          Kapitální úlovek se podařil panu Gmürovi ze švýcarského serveru http://www.kinotv.com/:

Při přestávce mezi natáčením filmu Das Wachsfigurenkabinett se sešly celebrity i celebritky. Odleva: Wilhelm Dieterle (asistent režie a představitel Básníka, Paštikáře a Ruského knížete), (?) Huber, E.A. Dupont (režisér na návštěvě u kolegů), Fritz Maurischat (scénograf), John Gottowt (představitel Majitele panoptika), Lore Sello a na bělouši zcela vpravo Leo Birinski. Autor námětu jedné z povídek filmu (Ivan Hrozný), spolurežisér filmu pro práci s herci (?), odborný poradce pro ruské prostředí a hlavní animír pro kontakt s bohatými ruskými emigranty (přibližně tak charakterizuje jeho roli pan Hans-Michael Bock z redakce hamburského serveru www.cinegraph.de). Píše se rok 1923. Fotografie byla převzata z německé monografie o režisérovi filmu Paulu Lenim, sestavené panem Bockem.

A velký dík patří: (Unicorn Media sagl, Vernate, Švýcarsko)

14. července 2003:

          Z městského a zemského archivu ve Vídni jsem obdržel informace o Hermannu Gottesmannovi, u něhož Birinskij několikrát ve Vídni bydlel. Zejména údaje ze zápisu o pozůstalosti by mohly znamenat zlom v pátrání po místě a datu Birinského narození.

Hermann Gottesmann se narodil 15. února 1859 v haličském městečku Borszczów. Oženil se s Chernou (Charnou ?), narozenou 10. února 1862 tamtéž. Měli dvě děti: syn Mordke se narodil 12. října 1889 v Lysjance, dcera Anna 1. ledna 1900 v Czernowitz. Rodina Gottesmannů tedy v obou těchto místech postupně žila.
          Pokud si dáme do souvislosti tyto údaje se vším, co dosud víme o životním běhu Birinského, vyplývají z toho zhruba dvě možnosti výkladu. Birinskij by mohl být nemanželský syn Hermanna Gottesmanna, narozený během jeho pobytu v Lysjance, nebo ho Hermann Gottesmann adoptoval. V obou případech by jméno "Birinskij" mohlo být odvozeno od jména jeho vlastní matky. Ať už by Birinskij byl nemanželský nebo adoptivní syn, zřejmé je, že několik let prožil v rodině Gottesmannů, žil s nimi v Czernowitz (odtud zřejmě pramení omyl s jeho narozením zde) a přišel s nimi i do Vídně. Doufejme, že se podaří tuto hypotézu ověřit v ukrajinských archivech.
          Jen tak na okraj: v Birinského Mumraji se vyskytuje motiv gubernátorova nemanželského dítěte,
o kteréžto skutečnosti se s uznáním a obdivem vyslovuje jeho vlastní syn Kolja.

20. července 2003:

Nesmírně zajímavou informaci se podařilo objevit v naprosto nečekaném pramenu:

           Terorista Sičinskij     ukrajinský student Miroslav Sičinskij zastřelil roku 1908 haličského
           místodržícího (můžeme použít i překlad „guvernéra“ nebo přímo podle ruského názvosloví
            „gubernátora“ – pozn. DH), hraběte Andrzeje Potockého ...

          Tato informace sice naprosto neobohacuje naše vědomosti o Birinského životopisu, nicméně ji přesto zveřejňuji – popisovaná událost se totiž mohla Birinskému stát inspirací pro dílčí motivy jeho „revolučních“ divadelních her. Ve hrách Moloch i Mumraj hraje důležitou roli právě atentát na gubernátora – v prvním případě v podobě skutečně zamýšleného teroristického aktu, ve druhém případě ve zkarikované podobě „samoobslužného“ atentátu, tedy podvodu na nadřízených.
            Knihu jsem získal neuvěřitelnou náhodou. Má sestra a švagr (oba překladatelé) ji při pracovním jednání v německém nakladatelství Suhrkamp dostali jako pozornost, či jako ukázku nejnovější produkce (jde o publikaci ke 40. výročí založení vydavatelství). Teprve při prolistování si uvědomili, že jde o knihu, která má souvislost s mým pátráním po Birinském. Autorem textu je totiž současný haličský (dnes tedy ukrajinský) spisovatel Juri Andruchovič, i dnes stále žijící ve městě Ivano – Frankivsk (dříve Stanislav). Nemusím snad zdůrazňovat, že toto město leží rovněž v tom zvláštním kraji Birinského potenciálních rodišť. Snad je objev této knihy znamením, že „vyšší místa“ tohoto světa konečně „uvolní“ informace o Birinském – každopádně je to mnohem příjemnější sdělení než březnové zničení mého počítače s dokumentací o Birinském skrze „vadný zdroj“.

26. července 2003 (úvaha nad ránem):

          Na plakátu k vídeňské premiéře Molocha byl autor hry uveden jako "Leo G. Birinski". Co když to "G."  neznamenalo "Gottesmann", jak jsem dosud předpokládal, ale mělo zasvěceným naznačit po ruském zvyku "Leo Germanovič (tedy syn Germana, alias Hermanna) Birinski" ??. Rusofil Červinka psával např. pod pseudonymem Vikentij Osipovič Červinka. Viz záznam ze 14. července.

4. srpna 2003:

          V knihovně The Beinecke Rare Book and Manuscript Library při Univerzitě Yale se podařilo objevit Birinského smlouvu s agentem Dr. Edmondem Paukerem o zastupování hry Clouds over the Continent z roku 1937. Jde o třetí autorovu hru z amerického období. Nepodařilo se již ovšem zjistit, zda byla někdy inscenována.

18. srpna 2003:

          V knihovně Vysoké školy pro židovská studia v Heidelbergu se podařilo najít časopis Israelitisches Wochenblatt, který je uveden jako pramen k heslu "Birinsky Leo" v antisemitském lexikonu Semi-Kürschner z roku 1913. Časopis (konkrétně 12. ročník, strana 697) měl být zdrojem informace o narození Birinského v roce 1884 v městečku Storozynetz. Na příslušné stránce příslušného ročníku není o Birinském ani zmínka. A žádná zmínka se nenašla ani v dalších číslech ročníků 1912 - 1913. Údaj v lexikonu Semi-Kürschner tedy není podložený uváděným pramenem, a zřejmě je chybný. Vzhledem k tomu, že jde o jediný původní zdroj informace o tomto místu narození, zdá se, že v městečku Storozynetz se Birinskij nenarodil.

27. srpna 2003:

          Od manželů Flory a Herberta Gursky z Virginie, kteří se zabývají osudy rodáků ze čtyř ukrajinských a polských obcí, jsem obdržel lakonický mail s fantastickým dopadem pro celé pátrání:

Dostala jsem Váš dopis z 5. srpna.
Leo Birinski zemřel 23. října 1951 v Bronxu, New York. To je vše, co o něm vím.
Kopii úmrtního listu si můžete objednat za 15 $ od New York City Board of Health. Tam byste mohl získat další informace.
Flora Gursky

          Tato zpráva je nesmírně důležitá hned ze dvou hledisek. Zaprvé přináší zřejmě naprosto věrohodné datum Birinského úmrtí - badatelé sestavili pro genealogické potřeby seznam lidí pocházejících ze zájmových obcí, kteří zemřeli v New York City. Přitom patrně čerpali z matrik zemřelých, tedy z poměrně věrohodných pramenů.
          A dále: pokud se americký nebožtík Leo Birinski objevil na jejich seznamu, musel v USA uvádět jako své rodiště některou z pěti zájmových obcí těchto badatelů. Jednou z nich je ukrajinská Lysjanka. A ukrajinskou Lysjanku uváděl od roku 1914 jako své rodiště také vídeňský dramatik Birinskij. Máme tedy před sebou nepřímý důkaz, že vídeňský a americký Birinski jsou totožní. Je to prosté, milý Watsone.

1. září 2003:

          Pátrání na údajně nejobsáhlejším genealogickém serveru v Americe (disponuje prý 2 mld. záznamů; mimochodem některé databáze jsou vskutku zajímavé - např. výsledky sčítání lidu v USA roku 1930 i s naskenovanými sčítacími archy) Ancestry.com nepřineslo žádné konkrétní údaje o našem Birinském. Ale úplně naprázdno přece jen nevyšlo. Jedním z nabízených zdrojů informací je kniha Alexandera Beidera "A Dictionary of Jewish Surnames from the Russian Empire". Z ní cituji:

Birinskij (Kiev): see Berinker
Berinskij (Uman´, Zvenigorodka): see Berinker
Berinker: from the village Berinka (Uman´ d.)

          Takže podle tohoto židovského pramene je jméno Birinskij, resp. Berinskij (varianty zřejmě vznikly pouze na základě různých možností výslovnosti hlásky "e" v ruštině) poruštěnou verzí původního jména Berinker. A to vzniklo jako běžné německé adjektivum od názvu obce Berinka. Birinskij se tedy svým pseudonymem (nebo dokonce nově zvoleným úředním jménem) hlásil k rodu, pocházejícímu z kraje na jih od Kyjeva, kde leží i jeho Lysjanka. Byl to snad rod jeho vlastní (a nemanželské) matky? Kdo ví?
          Hledání obce Berinka bylo poněkud složitější. První krok vedl k městu Umaň, v jehož okolí by měla tato obec ležet. Přiznám se rovnou k aroganci Středoevropana: tento název mi vůbec nic neříkal. Přitom devadesátitisícové město Umaň v Čerkaské oblasti je pro Židy jedním z významných poutních míst. Roku 1768 zde totiž vůdce selského a kozáckého povstání Maxim Zalizniak nechal zmasakrovat 20 000 Židů a Poláků (až do roku 1793 patřil region k Polsku). K uctění památky těchto obětí zde byl na vlastní přání roku 1810 pochován Rabbi Nachman, vnuk zakladatele chasidismu a zakladatel chasidského hnutí v nedaleké Braclavi. K jeho hrobu dodnes Židé putují. Kromě toho bylo město až do roku 1834 sídlem mocného rodu Potockých - jeden z jeho pozdějších příslušníků zahynul coby haličský gubernátor roku 1908 rukou ukrajinského atentátníka (viz záznam z 20. července). Z tohoto kraje tedy pocházel rod Berinkerů - Birinských.
          Druhá stopa vedla přímo k Berince: na internetových stránkách ruských baptistů najdeme životopis jakéhosi významného muže, který se narodil ve vsi Berinka (nyní Lesovoje) v Čerkaské oblasti. Předpokládám, že současný ukrajinský název vísky by měl znít Lisove - najít ji na mapě nebo najít o ní alespoň zmínku se bohužel nepodařilo. Každopádně obě zmiňovaná místa (Umaň i Zvenigorodka) leží velmi blízko od Lysjanky. Rod Berinkerů - Birinských se tedy nijak nevzdálil od obce, která mu dala jméno.

12. září 2003:

          Dne 7. ledna 1914 přistála v New Yorku německá loď Großer Kurfürst z Brém. Na její palubě byla mezi cestujícími jistá Golda Birinska, příslušná do Kyjeva, 49 let (tedy rok narození 1865?), vdova, v domácnosti. S ní přicestoval její syn Mordchaj, 20 let (tedy rok narození 1894?), svobodný, student. Oba směřovali do New Yorku, do Brooklynu, kde žil bratr paní Birinské - A. Velansky. Paní Birinská se tedy za svobodna zřejmě jmenovala Velanskaja nebo Velanski.
          Je Golda Birinska vlastní matka Lva Birinského (viz záznam ze 14. července)??? V roce 1884 jí bylo 19 let ...

Photo: Andreas Hernandez Collection

Údaje a fotografie lodi byly převzaty z dokumentačního serveru http://www.ellisislandrecords.org. Golda Birinska a její syn jsou jediní nositelé jména "Birinski" v tomto přesném znění, kteří podle uvedeného zdroje přicestovali do newyorského přístavu v letech 1892 - 1924, do kdy jsou záznamy imigračních úřadů převedeny do elektronické podoby. 

9. prosince 2003:

          Objeveny fotografie z premiéry první novodobé inscenace Mumraje - 22. května 1976 v restauraci Na tý louce zelený:

Kliknutím na fotografii se otevře stránka s dalšími snímky.

12. března 2004:

          Po představení hry Mumraj v zimní krajině proběhl křest knihy "Lev Birinskij (životopisný mumraj)", v níž jsou výsledky celého dosavadního bádání shrnuty a dokumentovány. Zároveň byly pokřtěny tři knihy doprovodné: reprinty původních německých vydání tří Birinského her, Molocha, Mumraje a Raskolnikova. Obálky všech čtyř knih:

Máte-li jakékoliv informace k osobě Lva Birinského, dejte je, prosím, vědět. Máte-li naopak dotazy, zeptejte se. Vše můžete směrovat na e-mail. 
Za každou zprávu předem děkuji.

If You know anything about Leo Birinski, please send me a word: e-mail. Thank You very much.

Wissen Sie etwas von Leo Birinski? Bitte um Nachricht: e-mail. Vielen Dank.

POKRAČOVÁNÍ textu o pátrání po Birinském.
Pokračování na Birinského ŽIVOTOPIS v momentálně aktuální podobě.
Zpět na začátek

Další zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://en.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://de.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://fr.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski
https://ru.wikipedia.org/wiki/Лео Бирински (URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://uk.wikipedia.org/wiki/Лео_Бірінськи (obsahuje chyby; URL zkopírujte, nelze prokliknout)
https://mg.wikipedia.org/wiki/Leo_Birinski

Zpět na domovskou stránku divadla: